Mám strach? Hmmm...

"Tady máš čaj, zelený, jak jsi chtěl. A nemáš hlad? Nachystala jsem sýrové jednohubky, chlebíčky a ještě můžu vytáhnout nějaké sušenky. A nebo ti mám radši přihřát tu kotletu, co jsme měli s dědou na oběd?'' Pomalu začínám dostávat pocit, že mě babička chce vykrmit do takové míry, abych už nemohl sednout na kolo a odjet zpátky domů. Oba podvědomě cítíme, že jakmile nastoupím na medinu, budu se u ní ukazovat ještě méně, než doposud. Což jde vážně těžko. No jo, alespoň jí udělám radost a spořádám ty chlebíčky. Ne že bych byl takový otesánek, ale musím přeci rozumně doplnit energii po sportovním výkonu! Jej, to jsem neměl dělat, už se nese nový talíř. Sbohem štíhlá linie, třeba se zase někdy potkáme (You wish, Richie...). Minuty ubíhají líně, ve ztlumené televizi se tiše hašteří čím dál divnější účastníci Prostřeno! a děda mezitím v křesle začal poklimbávat. Konverzace se pomaličku, ale jistě stočí ke škole, k medicíně, k Praze a tak vůbec. 

''A nemáš strach? Mě se dělá zle jenom z toho, co mi tady popisuješ. A spíš vůbec dobře? Já už se teďka budím s takovým divným mořením v žaludku, když si pomyslím, co tě všechno čeká. A moc se prosímtě nestresuj, kdyby to studium bylo těžké, tak se na to radši vykašli, ať se nesedřeš!" Tak zaprvé, po těch všech snězených chlebíčcích usnu dřív než řekneš Čihák. Zadruhé, dík za radu babi, ale to bych ani nemusel chodit na přijímačky, kdybych se bál, že budou těžké. Upřímně, myslím, že ani ti nejpřipravenější borci na ně nešli s pocitem, že to bude brnkačka asi jako státní matura z angličtiny (teďka nechci znít namyšleně, ale čerství maturanti mi dají jistě za pravdu). No a teď vážně, k tomu nejdůležitějšímu, kvůli čemu vlastně vznikl tenhle článek. Mám strach?

Upřímně, nevím... (Jak neotřelé, autor neví. Klasika.) Ne fakt. Zatím jsem nad tím neměl moc času přemýšlet. Když jsem si podával přihlášky na výšky, byl sen dostat se na medicínu. A přijetí na druhou lékařskou do Motola? To jsem chtěl tak moc, že jsem se donutil našprtat k přijímačkám i fyziku, kterou jsem úspěšně sabotoval druhou půlku gymplu, i když jsem věděl, že mě vezmou na první lékařskou na známky. A když si vzpomenu, jak bylo v červnu krásně! Nu a pak to přišlo. Po nejistém pocitu z prvního kola mě SIS pozval do kola druhého, kde jsem si úžasně popovídal na patologii o všem možném. Od mé motivace ke studiu medicíny přes kmenové buňky až po hudbu a hraní v kapele. Až dneska při prolistovávání Memorixu anatomie mi docvaklo, že mi vlastně v komisi příseděl MUDr. Radovan Hudák, spoluautor knihy a zakladatel celého projektu Memorixu. Ještěže jsem to nevěděl předem, to by byly jiné nervy. Ale nebudu se tady rozepisovat o přijímačkách, to byl takový šrumec, že si zaslouží vlastní článek. Prostě mě vzali (jak už název blogu napovídá) a já jsem si začal užívat prázdniny. Kolik úsilí jsem věnoval přípravě na maturu a hlavně přijímačky, minimálně tolik jsem se potřeboval odreagovat. Tyhle prázdniny byly fakt boží. Vlastně je ještě pořád mám, akorát už jsem hlavou tak trochu ve škole, do které jsem fyzicky vlastně ještě ani jako student nevstoupil. Teďka si zas pro změnu snažím zařídit kolej, abych příští školní rok nemusel spát pod mostem, koumám tělák a sportovní kurzy, aby mě nevyhodili za prkotiny a sháním všechny možné učebnice. Dneska mám konečně trochu čas se zamyslet nad tím, jestli mám vlastně strach z toho, co mě čeká.

Když tu tak sedím s notebookem na klíně a kupou nově pořízených učebnic přede mnou, tvořím asi poměrně úsměvný výjev. Pro natupujícího studenta možná i lehce děsivý. Ha, zatímco ty si tady píšeš a prokrastinuješ, tohle VŠECHNO na tebe čeká. Jen si to prolistuj, rozumíš vůbec něčemu? Jo? Ne? Šak počkej na první přednášku z anatomie, pak si povíme... Ano, asi takhle nějak by o tom přemýšlela moje starostlivá babička být v mojí kůži. Musím si ale připustit, že se na ty knížky s tímhle pocitem nedívám. Ne, že bych byl tak statečný. Ne, že bych byl takový machr, že by mi všechny vědomosti naskákaly do hlavy po prvním přečtení. Ne, že bych byl tak namyšlený a počítal s tím, že to bude brnkačka. Já se na tu školu zkrátka nehorázným způsobem těším! (Ups, teď zním jako Hermiona Granger. Tak ať!) Konečně budu mít možnost studovat látku, která mě skutečně zajímá. Ne jak na gymplu, kdy jsem se leckdy k otevření sešitu do základů společenských věd před testem dokopal jen málokdy a když už, přemohla mě zpravidla neodkladná touha dělat něco zajímavějšího, třeba si jít přečíst reklamní letáček z Albertu.

Tuším, že to nebude pravidlem, ale třeba zrovna dneska jsem náhodně zalistoval v Základech anatomie od Drugy a Grima a úplně jsem se nadchnul. Zaujal mě odstavec o následcích přerušení míchy, konkrétně Brown-Séquardův syndrom, kdy dochází k částečnému přerušení míchy. Následkem porušení míchy dochází k celkové obrně v oblasti pod zraněním a ztrátě hlubokého a diskriminačního čití (schopnost rozeznat dva současné dotyky) a propriorecepce (polohocit). Kdežto na druhé straně (jak by řekla učebnice: kontralaterálně) je vyřazeno bolestivé a termické čití. Když se zamyslím nad tím, co to pro pacienta znamená v praxi! Takovéhle příznaky by mohly být námětem v dalším díle seriálu Dr. House. Až na to, že tenhle případ by House rozlouskl cestou na snídani a po zbytek vysílacího času by házel sarkastické poznámky na všechny strany. Asi to nebude až tak unikátní diagnóza, když se o ní píše i v Základech anatomie. Ale stejně! Není to psycho? Radši si ani nebudu moc představovat, že mě takové ''objevy'' teď čekají následujích 6 let, možná celý život, jinak bych samým nadšením ani neusnul. 

Jak říkal na první přednášce v Dobronicích pan profesor Jan Trka: "VŠ není SŠ. Zdánlivě banální, ale důležitá věta. Už vás nikdo nebude vodit za ručičku a říkat vám, co máte dělat. Odteď vás nebudou učit pedagogové reprodukující poznatky jiných, ale skuteční vědci, kteří dané obory tvoří!'' Nebo tak nějak. Každopádně, opravdu si uvědomit tuto větu je fascinující. Tak tu sedím, ještě ani nejsem v pravém slova smyslu medikem, přede mnou halda učebnic nesoucí jména jako Čihák, Druga, Grim, Kočárek, Hudák, Petrovický... a ptám se sám sebe: Mám strach? Zatím ne, ale mám z celé medicíny obrovský, upřímný respekt!

Divukrásné Dobronice

     Z rádia hraje melodický indie rock, po stěnách, obrazech i dubovém obložení se rozlévá měkké světlo a servírka v šarlatových šatech mi právě přináší křupavé toasty a šálek plný roibosu s plátkem citronu. Sedím v poloprázdné kavárně poblíž osiřelého piána, postaršího pána a místního pijana, stálého hosta. Těsně před zavíračkou, srkám čaj a čekám na autobus, který mě konečně po dlouhé cestě z Dobronic do ValMezu vezme domů, snad (po tom, co jsem nasedl do špatného vlaku a zajel si padesát kilometrů do Ostravy a pak zpět bych se už vážně ničemu nedivil...). V polorozpadlém stavu sbírám zbytky sil na to, abych si zčerstva uvědomil a zrekapituloval, co jsem vlastně všechno zažil během jednodenního prváckého soustředění v Dobronicích. Kalendář sice tvrdí, že trvalo dny čtyři, já tomu však nevěřím. Vždyť jsem tam byl a čtyři dny to určitě netrvalo... Spíš tak jeden dlouhý, proložený nějakým tím šlofíkem a několika snídaněmi, obědy a večeřemi. Teda, klobouk dolů organizátorům, co všechno stihli vměstnat do jednoho dne je vskutku dechberoucí. Poeta by řekl, že jsem sebereflektoval obraz své duše v klidné meditaci. Já bych spíš řekl, že jsem koumal tu smršť, co jsem zažil v záseku hlubokém jak Mariánský příkop.

     Od autora jakéhokoliv literárního počinu se očekává, že si vymyslí vlastní osu článku, které se bude v průběhu psaní držet. Sorry, to teďka fakt nedám. Ale nějak to půjde, aniž by šlo o snůšku bezvýznamných klišé rozházených po papíře. Vypůjčím si slova organizátorů z infoletáčku a pokusím se vás uchlácholit, že se nejedná zas až o takový podvod.

     Dobronice, to je jeden velký maraton. Sotva se člověk vyhrabe z postele a dojde na snídani, už slyší zvonění kolejnice a šup na na přednášku, pak sport, oběd, pokecat se spolužáky a vyděsit se, co všechno si musím ještě zařídit; následně být varován panem profesorem Kodetem, že nás nechce ideálně až do třeťáku vidět. To se pak večer těžko sbírají síly k intelektuálnímu posezení nad sklenkou dobrého moravského vína, že? Pořád jste zkrátka v jednom kole. Svatou pravdu má tradičně Motolkomix se svou všeshrnující větou: Spánková deprivace začíná v Dobronicích.

     Stěží máš čas se vůbec nadechnout. Zde se tedy vůbec nejedná o otřepanou frázi. Myslím, že všichni prváci tento pocit zažili při absolvování Extreme rush. Ze studené Lužnice rovnou na antuku, do písku a pak se ještě v tomto trojobalu trochu vyběhat. Ufff. V cíli se naštěstí ukázalo, že starší medici jsou již dostatečně osvíceni lékařskou intuicí,  jelikož se všem prokřehlým zúčastněným rozléval na zahřátí slaďoučký svařák.

     Na druhou stranu, figuranti na bojovce z první pomoci, kteří měli ve scénáři zakázáno dýchat, dokud jim někdo nezakloní hlavu, si v mnohých případech také moc čerstvého vzduchu neužili.

   Dobronice jsou nabité informacemi a radami do začátků, ať už jde o seznam povinné, doporučované a naprosto zbytečné literatury a nebo o varování, že v Motole fakt není dobrý kafe. Jsou přátelské. V každém ohledu. Starší studenti vám rádi a trpělivě odpoví na každý, byť sebehloupější dotaz, kdykoliv. A není lepšího pocitu, než když zjistíte, že spolužáci z kruhu (ZMIJOZEL!), a nakonec i z celého ročníku, jedou na stejné vlně jako vy. Dobronice jsou plné poslední prázdninové pohody, kdy Vašek u táboráku vytahuje na kytaru jednu pecku za druhou, ať už podle aktuální nálady a nebo dle přání hitu chtivých mediků. Repertoár je minimálně tak pestrý, jako odstíny růžové na histologických preparátech. A když už se zdá, že se nálada zklidní k utlumenému pobrukování u dohasínajících řeřavých uhlíků, projede davem hřmotný zvuk Kaťušy zpívané a capella střídané Lvím Králem a přibarvenými verzemi lidovek. Paráda. Dobronice jsou velkolepé tím, že si člověk poprvé pořádně uvědomí, kam se mu podařilo dostat a jakou má čest, že se bude dřít a snažit zvládnout všemožná úskalí medicíny právě na 2. lékařské fakultě.

            Dobronice jsou divukrásné, ale sakra, taky pořádně krutopřísné!