Divukrásné Dobronice

     Z rádia hraje melodický indie rock, po stěnách, obrazech i dubovém obložení se rozlévá měkké světlo a servírka v šarlatových šatech mi právě přináší křupavé toasty a šálek plný roibosu s plátkem citronu. Sedím v poloprázdné kavárně poblíž osiřelého piána, postaršího pána a místního pijana, stálého hosta. Těsně před zavíračkou, srkám čaj a čekám na autobus, který mě konečně po dlouhé cestě z Dobronic do ValMezu vezme domů, snad (po tom, co jsem nasedl do špatného vlaku a zajel si padesát kilometrů do Ostravy a pak zpět bych se už vážně ničemu nedivil...). V polorozpadlém stavu sbírám zbytky sil na to, abych si zčerstva uvědomil a zrekapituloval, co jsem vlastně všechno zažil během jednodenního prváckého soustředění v Dobronicích. Kalendář sice tvrdí, že trvalo dny čtyři, já tomu však nevěřím. Vždyť jsem tam byl a čtyři dny to určitě netrvalo... Spíš tak jeden dlouhý, proložený nějakým tím šlofíkem a několika snídaněmi, obědy a večeřemi. Teda, klobouk dolů organizátorům, co všechno stihli vměstnat do jednoho dne je vskutku dechberoucí. Poeta by řekl, že jsem sebereflektoval obraz své duše v klidné meditaci. Já bych spíš řekl, že jsem koumal tu smršť, co jsem zažil v záseku hlubokém jak Mariánský příkop.

     Od autora jakéhokoliv literárního počinu se očekává, že si vymyslí vlastní osu článku, které se bude v průběhu psaní držet. Sorry, to teďka fakt nedám. Ale nějak to půjde, aniž by šlo o snůšku bezvýznamných klišé rozházených po papíře. Vypůjčím si slova organizátorů z infoletáčku a pokusím se vás uchlácholit, že se nejedná zas až o takový podvod.

     Dobronice, to je jeden velký maraton. Sotva se člověk vyhrabe z postele a dojde na snídani, už slyší zvonění kolejnice a šup na na přednášku, pak sport, oběd, pokecat se spolužáky a vyděsit se, co všechno si musím ještě zařídit; následně být varován panem profesorem Kodetem, že nás nechce ideálně až do třeťáku vidět. To se pak večer těžko sbírají síly k intelektuálnímu posezení nad sklenkou dobrého moravského vína, že? Pořád jste zkrátka v jednom kole. Svatou pravdu má tradičně Motolkomix se svou všeshrnující větou: Spánková deprivace začíná v Dobronicích.

     Stěží máš čas se vůbec nadechnout. Zde se tedy vůbec nejedná o otřepanou frázi. Myslím, že všichni prváci tento pocit zažili při absolvování Extreme rush. Ze studené Lužnice rovnou na antuku, do písku a pak se ještě v tomto trojobalu trochu vyběhat. Ufff. V cíli se naštěstí ukázalo, že starší medici jsou již dostatečně osvíceni lékařskou intuicí,  jelikož se všem prokřehlým zúčastněným rozléval na zahřátí slaďoučký svařák.

     Na druhou stranu, figuranti na bojovce z první pomoci, kteří měli ve scénáři zakázáno dýchat, dokud jim někdo nezakloní hlavu, si v mnohých případech také moc čerstvého vzduchu neužili.

   Dobronice jsou nabité informacemi a radami do začátků, ať už jde o seznam povinné, doporučované a naprosto zbytečné literatury a nebo o varování, že v Motole fakt není dobrý kafe. Jsou přátelské. V každém ohledu. Starší studenti vám rádi a trpělivě odpoví na každý, byť sebehloupější dotaz, kdykoliv. A není lepšího pocitu, než když zjistíte, že spolužáci z kruhu (ZMIJOZEL!), a nakonec i z celého ročníku, jedou na stejné vlně jako vy. Dobronice jsou plné poslední prázdninové pohody, kdy Vašek u táboráku vytahuje na kytaru jednu pecku za druhou, ať už podle aktuální nálady a nebo dle přání hitu chtivých mediků. Repertoár je minimálně tak pestrý, jako odstíny růžové na histologických preparátech. A když už se zdá, že se nálada zklidní k utlumenému pobrukování u dohasínajících řeřavých uhlíků, projede davem hřmotný zvuk Kaťušy zpívané a capella střídané Lvím Králem a přibarvenými verzemi lidovek. Paráda. Dobronice jsou velkolepé tím, že si člověk poprvé pořádně uvědomí, kam se mu podařilo dostat a jakou má čest, že se bude dřít a snažit zvládnout všemožná úskalí medicíny právě na 2. lékařské fakultě.

            Dobronice jsou divukrásné, ale sakra, taky pořádně krutopřísné!