Mám strach? Hmmm...

"Tady máš čaj, zelený, jak jsi chtěl. A nemáš hlad? Nachystala jsem sýrové jednohubky, chlebíčky a ještě můžu vytáhnout nějaké sušenky. A nebo ti mám radši přihřát tu kotletu, co jsme měli s dědou na oběd?'' Pomalu začínám dostávat pocit, že mě babička chce vykrmit do takové míry, abych už nemohl sednout na kolo a odjet zpátky domů. Oba podvědomě cítíme, že jakmile nastoupím na medinu, budu se u ní ukazovat ještě méně, než doposud. Což jde vážně těžko. No jo, alespoň jí udělám radost a spořádám ty chlebíčky. Ne že bych byl takový otesánek, ale musím přeci rozumně doplnit energii po sportovním výkonu! Jej, to jsem neměl dělat, už se nese nový talíř. Sbohem štíhlá linie, třeba se zase někdy potkáme (You wish, Richie...). Minuty ubíhají líně, ve ztlumené televizi se tiše hašteří čím dál divnější účastníci Prostřeno! a děda mezitím v křesle začal poklimbávat. Konverzace se pomaličku, ale jistě stočí ke škole, k medicíně, k Praze a tak vůbec. 

''A nemáš strach? Mě se dělá zle jenom z toho, co mi tady popisuješ. A spíš vůbec dobře? Já už se teďka budím s takovým divným mořením v žaludku, když si pomyslím, co tě všechno čeká. A moc se prosímtě nestresuj, kdyby to studium bylo těžké, tak se na to radši vykašli, ať se nesedřeš!" Tak zaprvé, po těch všech snězených chlebíčcích usnu dřív než řekneš Čihák. Zadruhé, dík za radu babi, ale to bych ani nemusel chodit na přijímačky, kdybych se bál, že budou těžké. Upřímně, myslím, že ani ti nejpřipravenější borci na ně nešli s pocitem, že to bude brnkačka asi jako státní matura z angličtiny (teďka nechci znít namyšleně, ale čerství maturanti mi dají jistě za pravdu). No a teď vážně, k tomu nejdůležitějšímu, kvůli čemu vlastně vznikl tenhle článek. Mám strach?

Upřímně, nevím... (Jak neotřelé, autor neví. Klasika.) Ne fakt. Zatím jsem nad tím neměl moc času přemýšlet. Když jsem si podával přihlášky na výšky, byl sen dostat se na medicínu. A přijetí na druhou lékařskou do Motola? To jsem chtěl tak moc, že jsem se donutil našprtat k přijímačkám i fyziku, kterou jsem úspěšně sabotoval druhou půlku gymplu, i když jsem věděl, že mě vezmou na první lékařskou na známky. A když si vzpomenu, jak bylo v červnu krásně! Nu a pak to přišlo. Po nejistém pocitu z prvního kola mě SIS pozval do kola druhého, kde jsem si úžasně popovídal na patologii o všem možném. Od mé motivace ke studiu medicíny přes kmenové buňky až po hudbu a hraní v kapele. Až dneska při prolistovávání Memorixu anatomie mi docvaklo, že mi vlastně v komisi příseděl MUDr. Radovan Hudák, spoluautor knihy a zakladatel celého projektu Memorixu. Ještěže jsem to nevěděl předem, to by byly jiné nervy. Ale nebudu se tady rozepisovat o přijímačkách, to byl takový šrumec, že si zaslouží vlastní článek. Prostě mě vzali (jak už název blogu napovídá) a já jsem si začal užívat prázdniny. Kolik úsilí jsem věnoval přípravě na maturu a hlavně přijímačky, minimálně tolik jsem se potřeboval odreagovat. Tyhle prázdniny byly fakt boží. Vlastně je ještě pořád mám, akorát už jsem hlavou tak trochu ve škole, do které jsem fyzicky vlastně ještě ani jako student nevstoupil. Teďka si zas pro změnu snažím zařídit kolej, abych příští školní rok nemusel spát pod mostem, koumám tělák a sportovní kurzy, aby mě nevyhodili za prkotiny a sháním všechny možné učebnice. Dneska mám konečně trochu čas se zamyslet nad tím, jestli mám vlastně strach z toho, co mě čeká.

Když tu tak sedím s notebookem na klíně a kupou nově pořízených učebnic přede mnou, tvořím asi poměrně úsměvný výjev. Pro natupujícího studenta možná i lehce děsivý. Ha, zatímco ty si tady píšeš a prokrastinuješ, tohle VŠECHNO na tebe čeká. Jen si to prolistuj, rozumíš vůbec něčemu? Jo? Ne? Šak počkej na první přednášku z anatomie, pak si povíme... Ano, asi takhle nějak by o tom přemýšlela moje starostlivá babička být v mojí kůži. Musím si ale připustit, že se na ty knížky s tímhle pocitem nedívám. Ne, že bych byl tak statečný. Ne, že bych byl takový machr, že by mi všechny vědomosti naskákaly do hlavy po prvním přečtení. Ne, že bych byl tak namyšlený a počítal s tím, že to bude brnkačka. Já se na tu školu zkrátka nehorázným způsobem těším! (Ups, teď zním jako Hermiona Granger. Tak ať!) Konečně budu mít možnost studovat látku, která mě skutečně zajímá. Ne jak na gymplu, kdy jsem se leckdy k otevření sešitu do základů společenských věd před testem dokopal jen málokdy a když už, přemohla mě zpravidla neodkladná touha dělat něco zajímavějšího, třeba si jít přečíst reklamní letáček z Albertu.

Tuším, že to nebude pravidlem, ale třeba zrovna dneska jsem náhodně zalistoval v Základech anatomie od Drugy a Grima a úplně jsem se nadchnul. Zaujal mě odstavec o následcích přerušení míchy, konkrétně Brown-Séquardův syndrom, kdy dochází k částečnému přerušení míchy. Následkem porušení míchy dochází k celkové obrně v oblasti pod zraněním a ztrátě hlubokého a diskriminačního čití (schopnost rozeznat dva současné dotyky) a propriorecepce (polohocit). Kdežto na druhé straně (jak by řekla učebnice: kontralaterálně) je vyřazeno bolestivé a termické čití. Když se zamyslím nad tím, co to pro pacienta znamená v praxi! Takovéhle příznaky by mohly být námětem v dalším díle seriálu Dr. House. Až na to, že tenhle případ by House rozlouskl cestou na snídani a po zbytek vysílacího času by házel sarkastické poznámky na všechny strany. Asi to nebude až tak unikátní diagnóza, když se o ní píše i v Základech anatomie. Ale stejně! Není to psycho? Radši si ani nebudu moc představovat, že mě takové ''objevy'' teď čekají následujích 6 let, možná celý život, jinak bych samým nadšením ani neusnul. 

Jak říkal na první přednášce v Dobronicích pan profesor Jan Trka: "VŠ není SŠ. Zdánlivě banální, ale důležitá věta. Už vás nikdo nebude vodit za ručičku a říkat vám, co máte dělat. Odteď vás nebudou učit pedagogové reprodukující poznatky jiných, ale skuteční vědci, kteří dané obory tvoří!'' Nebo tak nějak. Každopádně, opravdu si uvědomit tuto větu je fascinující. Tak tu sedím, ještě ani nejsem v pravém slova smyslu medikem, přede mnou halda učebnic nesoucí jména jako Čihák, Druga, Grim, Kočárek, Hudák, Petrovický... a ptám se sám sebe: Mám strach? Zatím ne, ale mám z celé medicíny obrovský, upřímný respekt!