První výživný týden

   „Víš… Kdyby se ti chtěly dát dohromady nějaký myšlenky o Welcome Day nebo spíš o Welcome Party, tak vše vítám!“

   „OK, no uvidíme. První týden byl velice výživný… Teďka mám trochu jiné věci na práci, ale kdyby se o víkendu našel čas, tak něco spachtím.“

   „Skvěle! Nebo třeba o prvním výživném týdnu.“

   Řekl bych, že takto nějak vypadala část facebookové konverzace s šéfredaktorem Motoláku na konci minulého týdne. Ale počkat! Ono jde o doslovný přepis (A teď abych se Adamovi vyhýbal kvůli vyzrazování soukromých zpráv)! Tak teda, času moc není, ale minulý týden byl opravdu tak nabitý a plný akce, že obětuju trochu toho esenciálního spánku a další den se hezky nabudím kafem. Pěkně po medicku.

   Už tradičně vůbec nevím, kde mám začít. Píšu o prvním týdnu na fakultě, ale měl bych taky zmínit, co mu předcházelo. Měl bych vás takříkajíc uvést do děje, navodit atmosféru, zkrátka trochu vás nechat vcítit se do kůže prváka, který neměl ani jedinou přednášku. Dokonce ani z humáče ne. Tak tedy hezky zgruntu. Po epickém zápasení na cestě s obrovským kufrem (největší Samsonite, co v obchodě seženete) naloženým všemi saky paky, které jsem doma měl, a možná ještě něčím navíc jsem se dostal až na Kajku. Postřeh z téměř čtyřhodinové cesty? Hned dva: Zachovat gentlemanství a nenechat si pomoct s kufrem do schodů v RegioJetu od stevardky je pěkná věc, ale pochroumaná záda bolí i na těch plyšových sedačkách solidně. A druhý: Ještě v životě mi neudělal takovou radost příjezd nízkopodlažního autobusu. Fakt, jak málo stačí člověku ke štěstí, to by jeden neřek. Stojím teda před Kajkou a sbírám první dojmy. Pěkný. Jdu se ubytovat k příjemně vyhlížejícím kolejpaním (ne, nebudu jim říkat kolejbáby, na to vypadaly moc mile).

   „Ano, tady se nám upište, jméno, adresa, číslo OP a takový ty formalitky…“ Noproblemo, formalitky splněny, ještě vysttřihnout fotku z archu nůžtičkama na švýcaráku a budu odbavený.

   „Vy se jmenujete Richard? No jooo, my tady měli yorkšírka Richieho, to byl vám ale miláček. Tak to jo. Tak to vás mám ráda, už jenom za to jméno!“

   „Ehm, no, víte, mně se taky říká Richie (výbuch nadšení), tak děkuji, naschle!“ Díky mami, díky tati. Tomuhle jménu se nedá upřít jistý skrytý potenciál. 

Po chvíli mě vítá výtah. To už není tak pěkný. Ale co, beztak je tam ten papundekl jenom dočasně. Nahoře na patře se dostanu až ke dveřím do naší buňky oblepeným modrobílou páskou MĚSTSKÁ POLICIE NEVSTUPOVAT!. (Hm, fajn spolubydlící, prolítne mi hlavou). Po prvotním ostychu a váhání, jestli se přeci jen nestalo v bytě něco protizákonného vklouznu do svého pokoje a na balkón. Wow, výhled na Hradčany a celou stověžatou Prahu přede mnou mi vyrazí dech. Jo. Tady by to šlo. Tak a teď uvidíme, jaká bude škola.

   Prakticky první oficiální styk se školou přichází v podobě Welcome day. Čím dál víc se nemůžu ubránit pocitu, že by se pro příští rok měl zvolit krapet víc reflektující název. Navrhuju třeba Den zavřených dveří. Od zabarikádovaných dveří opravujících se poslucháren se přesouváme k opuštěnému studijnímu oddělení a poznávací cestu zakončíme u zavřeného anatomáku na Karláku. Přes všechnu snahu nejvyšších studenstkých instancí v podobě šéfa IFMSA nejsme schopni dostat  se dál než přes železnou branku oddělující přístupové schody. Co už. Tady se ještě v průběhu roku nachodím… I když vyzkoušet Alohomoru by jistě neuškodilo. Byl bych nerad, kdybyste nabyli dojmu, že jsem si Welcome day neužil. To ani v nejmenším. Prvotní procházka a rady od studentů byly moc fajn a následné posezení U Libuše bylo taky dost inspirující. Při prvních objednávkách se jasně projevil rozdíl mezi prvákam a ostříleným medikem.

   „Tak co si dáte?“

   „Pivo jedenáctku.“

   „Já poprosím jeden nefiltr“

   „Dvojítého kapitána a sodovku!“ zní od našeho průvodce.

   Tak tady se pojedou jiné bomby… Ty jsme každopádně mohli vidět při následujícím posezení v Doktorovi Vojákovi. To však popisovat nehodlám. Kdo tam byl ví a kdo ne, jeho smůla. 

   Do oprýskané budovy na Plzeňské, výkvětu socialstické kasárenské architektury, vstupuju pravou. Sice u toho vypadám trochu komicky, protože si musím srovnat krok, ale co. Jdu na první cviko z první pomoci. Vlastně jdu poprvé na hodinu na vysoké, trocha falešné pověrčivosti nemůže uškodit. Zabralo to, nic špatného se nestalo. Vlastně… Ono se nestalo vůbec nic a tak po informatovních dvaceti minutách byla devadesátiminutová cvika za námi. Jestli to takhle půjde dál, tak nevím, co všichni kecaj o náročnosti medicíny. Světe div se, na přednášce z humanitních základu lékařství se dozvídám už během úvodního slova, že paní doktorka Strobachová si trvá na tom, že se jedná nejlehčí předmět na fakultě. Dobré vědět… Už si pomalu začínám myslet, že studium nebude tak náročné, ale lehká nervozita ve vzduchu mi dává tušit, že s tím mám okamžitě přestat. Zítra nás čeká první přednáška anatomie s panem profesorem Kachlíkem. Nadšené očekávání se mísí s obavami.

   Sotva pan profesor Kachlík vstoupí do posluchárny a představí lektory, začne neuvěřitelnná smršť informací, latinských termínů, historie anatomů, latinské gramatiky a hlavně… vtipů.
   „Pane kolego, jestli pak víte, která hvězda je druhá nejblíž Zemi?“ 

   Zaskočený student si těžce oddechne a vykukcká ze sebe: „No, nevím.“

   „Nevíte? A na co balíte holky? Zemi druhá nejbližší hvězda je Proxima Centauri. Z čehož plyne co? No, že proximalis znamená bližší. V našem případě blížší k trupu,“ a odkráčí s vítězným úsměvem za katedru ve stylu, který by se dal nejlépe popsat slovy stěr like a professor.  Celých devadesát minut sedím jako na trní, snažím se vypadat co nejnenápadněji, jen ať mě netasí, ale zároveň si přednášku nehorázně užívám. Tohle se jen tak každý den nevidí a neslyší. Pomalu začínám chápat, proč se nesmí přednáška natáčet ani nahrávat. Pan Kachlík na nich určitě jednou vydělá majlant jejich prodejem jako komický a značně edukativní seriál pro Discovery Channel!

  S obrovskou chutí do učení a s touhou pochopit to, co bylo tak poutavě řečeno na přednášce odcházím domů. Snažím se ten nával informací trochu zpracovat a uvědomit si, co všechno je potřeba se naučit. Víc než hodně, nad tím nemusím dlouho špekulovat. Člověk by tomu rád věnoval plnohodnotný večer, avšak není mu přáno… Na dnešek je naplánovaná Welcome Párty a to zkrátka nechceš, o takovou akci přijít! Takže nahoď oblek (k Vojákovi radši jenom košili) a jde se na párty. Na začátek akce v šest hodin se scházíme v hojném počtu asi patnácti lidí. Zbytek se asi zatím nedokáže odtrhnout od pokřídovaných stránek čisté anatomické slasti. No co, ono se to začne trousit časem, zatím dáme pivo. Po příchodu téměř všech prváků může začít ta pravá medická párty zakončená pasováním prváků. Když se tak zpětně ohlédnu za náplní večera, nazval bych tuto část jako Segment team buildingových her v rámci kruhu, nebo tak nějak. Posilování kolektivu je na naší fakultě zjevně silně zakořeněno. A je to správně!

   A může nastat všemi tak dlouho očekávaná část večera - pasování prváků. Po složení přísahy zahrnující přikázání zavánějící Čihákofilií a fakultním inbreedingem už nebrání zhola nic tomu, abychom byli pasováni femurem do medického stavu a do úst nám byla vstříknuta stříkačka plná medického nadšení (takhle nějak, troufám si říct, chutnal dort od pejska a kočičky). Tak kolegové, jdem to zapít, no ne?

   Zbytek týdne už probíhá lehce monotématicky. Ve stoosmdesátčtyřce cestou do Motola se bavíme o anatomii. Na burze nakupujeme anatomické učebnice. Na cvikách latinské terminologie řešíme anatomické termíny. Na přednášce z biofyziky přemýšlíme o tom, jestli po jejím konci otevřeme radši obsáhlého Čiháka a nebo zvolíme sílu stručnosti dvojice Druga-Grim. Jen na cvikách z anatomie jde anatomie lehce stranou, protože máme bez svačinové přestávky strašný hlad. Těžko se vybičovat k intelektuálnímu výkonu bez splnění základních fyziologických potřeb! Když se nad tím zamyslím, začínáme být všichni pěkně divní, začínáme být mediky!